KASHI, ZNOVUZROZENÝ A NALEZENÝ

„Nechoďte prosím do vody. Použijme k mytí kbelíky.“

Hovořil jsem ke svým studentům z Ranchi, s nimiž jsme se vydali na osmi mílovou výpravu k sousednímu kopci. Jezero před námi vypadalo lákavě, ale v mojí mysli se vůči němu zvedl odpor. Skupina kolem mne následovala mého příkladu a osvěžila se vodou z kbelíku, několik chlapců však podlehlo svodu chladivé vody. Jen co se však do ní ponořili, začali se kolem nich obtáčet velicí vodní hadi. Kolik křiku a plácání do vody! Jaká komická překotnost úprku z jezera! Po příchodu na místo jsme si pochutnali na pikniku. Seděl jsem pod stromem, obklopený skupinou studentů. Když viděli, že jsem ve sdílném rozpoložení, zahrnuli mě otázkami.

„Prosím, řekněte mi pane“, dotazoval se jeden chlapec, „zda s vámi zůstanu navždy na cestě odříkání.“ „Ó ne“, odvětil jsem, „násilím tě odvedou zpět domů a později se oženíš.“ Nevěřil mi a vehementně protestoval: „Jedině přes moji mrtvolu!“ (Ale za několik měsíců si ho rodiče přijeli vyzvednout, navzdory jeho pláči. O několik let později se opravdu oženil).

Poté, co jsem zodpověděl již spoustu otázek, oslovil mne chlapec jménem Kashi. Bylo mu asi dvanáct, byl to vynikající student a všichni ho měli rádi. „Pane, zeptal se, a jaký bude můj osud?“ „Ty brzy zemřeš.“ Tato odpověď vyklouzla z mých úst s neodolatelnou silou. Toto neočekávané odhalení mne šokovalo a zarmoutilo stejně, jako všechny ostatní. Tiše jsem si vyčítal, že jsem enfant terrible a odmítnul jsem odpovídat na další dotazy.

Po návratu do školy přišel Kashi do mého pokoje. „Jestliže zemřu, najdete mě až se znovu narodím a přivedete mě zpět na duchovní cestu?“, vzlykal. „Cítil jsem, že tak obtížný a zodpovědný nadpozemský úkol nemohu přijmout.“ Ale v následujících týdnech na mne Kashi neustále naléhal. Když jsem viděl, že je na pokraji nervového zhroucení, tak jsem ho nakonec utěšil: „Ano“, slíbil jsem. „Jestliže mi Nebeský Otec pomůže, pokusím se tě najít.“

O letních prázdninách jsem se vypravil na krátkou cestu. Litoval jsem, že nemohu vzít Kashiho s sebou, a tak jsem si ho před odjezdem zavolal a důrazně jsem mu kladl na srdce, aby za žádných okolností neopouštěl duchovní vibrace školy. Cítil jsem, že pokud neodjede domů, může se nadcházejícímu neštěstí nějak vyhnout.

Avšak, jen co jsem odjel, dorazil do Ranchi Kashiho otec. Po patnáct dnů se snažil zlomit vůli svého syna, vysvětlujíc mu, že pokud pojede do Kalkaty na pouhé čtyři dny, aby navštívil svoji matku, může se potom zase vrátit. Kashi vytrvale odmítal. Otec nakonec prohlásil, že si ho odvede za asistence policie. Tato hrozba Kashiho znepokojila. Nechtěl škole způsobit žádnou negativní publicitu. Neviděl jinou možnost, než se podvolit.

Já jsem se do Ranchi vrátil o několik dnů později. Když jsem slyšel, jakým způsobem byl Kashi odveden, okamžitě jsem odjel vlakem do Kalkaty. Tam jsem si najal koňskou drožku. Bylo to velice zvláštní, jen co jsme přejeli přes Howrahský most přes řeku Gangu, spatřil jsem Kashiho otce a další příbuzné ve smutečních šatech. Zvolal jsem na vozku, aby zastavil, vyskočil jsem a hněvivě jsem zíral na nešťastnéhu otce. „Pane vrahu“, vykřikl jsem poněkud neférově, „zabil jste mého chlapce!“ Otec si mezitím již uvědomil, co způsobil tím, že Kashiho násilím přinutil odjet do Kalkaty. Během těch několika dní, co byl chlapec doma, snědl nějaké nakažené jídlo, dostal choleru a zemřel.

Moje láska ke Kashimu a můj slib, že ho po smrti naleznu, mne pronásledovaly ve dne v noci. Ať jsem se hnul kamkoli, měl jsem jeho tvář stále před očima. Zahájil jsem po něm pamětihodné pátrání, podobně jako jsem kdysi hledal svoji ztracenou matku. Cítil jsem, že nakolik mne Bůh obdařil schopností rozumu, musím ho využít a vynaložit veškeré své síly k tomu, abych odhalil skryté zákony, s jejichž pomocí bych dokázal zjistit, kde v astrálním světě se chlapec nachází. Uvědomoval jsem si, že je duší, pulzující nenaplněnými touhami - shluk světla vznášející se kdesi mezi miliony svítících duší v astrálních sférách. Jak se mám na něj naladit, mezi tolika pulzujícími světly jiných duší?

S použitím tajné techniky jógy, jsem vysílal svoji lásku Kashiho duši přes mikrofon duchovního oka, vnitřní bod v prostoru mezi obočím. Pomocí antény, vytvořené zvednutýma rukama a prsty, jsem se často otáčel kolem dokola a snažil se určit směr, kde se znovu narodil jako embryo. Doufal jsem, že od něj zachytím odpověď v přijímači mého srdce, kam jsem se soustředil. Intuitivně jsem cítil, že Kashi se již brzy vrátí zpět na Zemi, a že pokud k němu budu neustále vysílat, jeho duše mi odpoví. Věděl jsem, že i ten nejslabší impuls od něj bych pocítil ve svých prstech, rukách, pažích, páteři a nervovém systému.

S neutuchajícím odhodláním jsem tuto jogínskou metodu vytrvale praktikoval po dobu asi šesti měsíců. Jednoho rána, když jsem s několika přáteli procházel přelidněnou částí Kalkaty, které se říká Bowbazar, jsem obvyklým způsobem zvedl své ruce. A po prvé jsem zachytil odpověď. Vzrušeně jsem vnímal elektrické impulzy, proudící mými prsty a dlaněmi. Tyto proudy se překládaly do jediné, mocné myšlenky, vystupující z hlubin mého vědomí: „Já jsem Kashi; přijď ke mně!“ S tím, jak jsem se soustředil na přijímač svého srdce, se ta myšlenka stala téměř slyšitelnou. V charakteristickém, mírně chraptivém šepotu Kashiho, jsem opakovaně slyšel jeho volání. Stiskl jsem paži jednoho ze svých společníků a radostně jsem se na něj usmál. „Vypadá to, že jsem zaměřil Kashiho!“

K neskrývanému pobavení svých přátel i procházejícího davu, jsem se začal otáčet kolem dokola. Elektrické impulzy proudily mými prsty pouze tehdy, když jsem stál čelem k nedaleké uličce, která se jmenovala příhodně „Hadí ulička“. Když jsem se obrátil jiným směrem, astrální proudy zmizely. „Aha“, zvolal jsem, Kashiho duše určitě žije v děloze některé ženy, která bydlí v této uličce." Přišli jsme s mými společníky k Hadí uličce blíže; vibrace v mých zdvižených rukách nabíraly na síle, byly výraznější. Jakoby magnetem jsem byl přitahován k pravé straně cesty. Když jsem dorazil ke vchodu jednoho z domů, s úžasem jsem zjistil, že se nemohu hnout z místa. Ve stavu silného vzrušení jsem s tajícím se dechem zaklepal na dveře. Cítil jsem, že moje dlouhé, náročné a rozhodně neobvyklé pátrání dospělo ke svému konci!

Dveře otevřela služebná, která mi oznámila, že její pán je doma. Sešel dolů po schodech z druhého patra a tázavě se na mě usmál. Sám jsem pořádně nevěděl, jak mám zformulovat svoji otázku, která byla sice opodstatněná, přitom však troufalá. „Řekněte mi, prosím, pane, zda čekáte se svojí ženou za přibližně šest měsíců dítě?“ „Ano, čekáme.“ Když viděl, že jsem svámí, asketa oděný v tradičním oranžovém rouchu, zdvořile dodal: „Mohl byste mi prosím říct, odkud víte o mém soukromí?“ Když slyšel o Kashim a slibu, který jsem mu dal, užaslý muž mému vyprávění uvěřil. „Narodí se vám chlapec světlé pleti, s vlnkou vlasů nad čelem. Bude výrazně duchovně založený.“ Cítil jsem jistotu, že to přicházející dítě se bude takto podobat Kashimu.

Později jsem je navštívil. Rodiče mu dali jeho původní jméno, Kashi. Už jako kojenec se mému drahému studentovi v Ranchi nápadně podobal. Dítě mi projevilo okamžitou náklonnost; přitažlivost z minulosti se probudila s dvojnásobnou intenzitou.

O mnoho let později, za mého pobytu v Americe, jsem obdržel dopis od dospívajícího chlapce. Napsal mi o svojí hluboké touze vydat se cestou jógy. Poslal jsem ho k jednomu himálajskému mistrovi, který přijal za svého žáka znovuzrozeného Kashiho.