MEDITACE NENÍ ODDĚLENÁ OD ŽIVOTA. JE TO SAMOTNÁ PODSTATA ŽIVOTA, SAMOTNÁ PODSTATA DENNÍHO ŽITÍ.

J. Krishnamurti

Ą Ą Ą Ą

Všichni chceme být šťastní. Veškeré naše konání je vedeno touhou po štěstí. Často však tato naše touha po štěstí končí frustrací, hlubokým smutkem, pocity beznaděje. Proč? Moudří lidé nám od nepaměti říkají, že je to proto, že věříme, že to štěstí nalezneme v pomíjivých věcech.

Ą Ą Ą Ą

Známý duchovní učitel J. Krishnamurti uvádí v jedné svojí knize tuto zkušenost:

„Byla to psychoanalytička s titulem a pracovala na velké klinice. Byla docela mladá, moderně oblečená, se sukní těsně nad kolena; zdála se být hodně emotivní a bylo vidět, že je rozrušená. U stolu byla nadměrně upovídaná a důrazně sdělovala, co si myslí o různých věcech a zdálo se, že vůbec nevnímá květiny, vánek, ševelící v listoví, ani vysoký, rozložitý blahovičník, jemně se kymácející ve větru. Jedla bez rozmyslu, aniž by se nějak zvlášť zajímala o to, co vlastně jí.“

V přilehlém pokojíku mi řekla: „My psychoanalytici pomáháme nemocným lidem, aby se dokázali zařadit do ještě nemocnější společnosti a někdy, asi jen velice zřídka, se nám to podaří. Ale ve skutečnosti, jakýkoliv úspěch v této oblasti je dílem samotné přírody. Provedla jsem psychoanalýzu u mnoha lidí. Nelíbí se mi co dělám, ale musím se nějak živit a tolik lidí je nemocných. Nevěřím, že by se jim dalo nějak výrazně pomoci, ačkoliv, samozřejmě, zkoušíme stále nové léky, chemikálie a teorie. Ale kromě těch nemocných, i já sama se snažím být jiná - jiná, než ti obyčejní, průměrní lidé.“

A nejste, v tom vašem usilování být jiná, stejná, jako ti druzí? A k čemu všechno to usilování?

„Ale jestliže nebudu usilovat, jestliže nebudu bojovat, tak skončím jako obyčejná panička v domácnosti. Chci být jiná, a proto se nechci vdát. Fakticky se však cítím velmi osamělá a moje osamělost mne dohnala k této práci.“

Takže ta osamělost vás pomalu dohání k sebevraždě, že?

Přikývla; téměř plakala.

Není to tak, že celé naše vědomí směřuje k izolaci, strachu a k tomu neutuchajícímu úsilí se odlišovat? To všechno je součástí tohoto nutkání naplňovat, identifikovat se s něčím nebo se identifikovat s tím, čím jsme. Většina psychoanalytiků má své učitele podle toho, čí teorie používají a podle kterých škol se ve své práci řídí, přičemž si je pouze přizpůsobuje a dodává jim nový směr.

„Já patřím do nové školy; nepoužíváme žádné symboly a zabýváme se přímou skutečností. Zřekli jsme se dřívějších mistrů s jejich symboly a pohlížíme na lidskou bytost tak, jak je. Ale tohle všechno se také postupně stává zase další školou a já jsem nepřišla proto, abych si s vámi povídala o různých typech škol, teorií a učitelů, ale abych hovořila o sobě. Nevím, co mám dělat.“

Nejste právě tak nemocná, jako ti pacienti, které se snažíte vyléčit? Nejste součástí společnosti - která je snad ještě zmatenější a nemocnější, než jste vy sama? Takže to téma je poněkud zásadnější, viďte?

Jste produktem toho nesmírného tlaku společnosti, s její kulturou a s jejími náboženstvími, a jste jí řízená, ekonomicky i vnitřně. Máte dvě možnosti: Buď se s tou společností smířit, což znamená, že musíte přijmout i její neduhy a naučit se s nimi žít, anebo celou její filozofii vyvrátit a nalézt si nový způsob života. Nemůžete však najít nový způsob bez toho, že byste plně opustila ten starý.

To, co opravdu chcete, je jistota, že? To je vše, čím se zabývá myšlení - odlišovat se, být chytřejší, mazanější, vynalézavější. A v tomto procesu se snažíte nalézt hlubokou jistotu, viďte? Existuje však něco takového? Jistota popírá řád. Neexistuje jistota ve vztahu, v přesvědčení, v činnosti, a tím, že ji člověk hledá, vytváří chaos. Jistota plodí chaos, a když se potýkáte s neustále narůstajícím chaosem v sobě samé, máte chuť to úplně skončit.

V rámci vědomí, s jeho širokými i úzkými hranicemi, se myšlenka neúnavně snaží nalézt nějaký pevný bod. Myšlenka tedy vytváří chaos; řád není výsledkem myšlení. Jakmile skončí chaos, nastoupí řád. Láska nespadá do sféry myšlení. Stejně tak jako krásy, ani jí se nelze dotknout štětcem. Člověk se musí zříci veškerého chaosu v sobě samém.

Zůstala sedět velmi tiše, stažena do sebe. Nedokázala zastavit proud slz, které jí stékaly po tvářích.

Citace z: The Only Revolution by J. Krishnamurti, London, Victor Golanz LTD, 1970.