Karaníja-mettá-sutta

„Toto by měl dělat ten, kdo zná své pravé dobro
a poznal stav klidu:
Měl by být schopný, přímý a poctivý
dobré řeči, mírný a prostý pýchy,

spokojený a skromný,
nepřetížený závazky a žijící jednoduše,
se zklidněnými smysly a prozíravý,
nevtíravý a netoužící po pohodlí.

Nechť neudělá ani ten nejmenší čin,
za který by ho mohli moudří pokárat.
(Nechť v sobě rozvíjí tuto myšlenku:)
Kéž všichni žijí v pohodě a bezpečí,
kéž jsou všechny bytosti šťastny!

Všechny živé bytosti, které existují,
všechny bez výjimky - slabé nebo silné,
dlouhé, krátké, nepatrné nebo mohutné,
velké, malé nebo střední,

viditelné nebo neviditelné,
žijící daleko či blízko,
ty, které se už zrodily nebo se mají zrodit -
kéž všechny bytosti jsou opravdu šťastny!

Kéž neoklamete jeden druhého,
kéž nikdo nikoho nezostudíte;
z hněvu, ze zlé vůle
kéž si nikdo nepřeje utrpení druhého.

Tak jako matka své vlastní dítě,
svého jediného syna, chrání třeba i vlastním životem,
tak vůči všem bytostem
by člověk měl otevřít svou mysl bez hranic;
tak vůči světu
by měl otevřít svou mysl bez hranic,
nahoru, dolů i napříč,
bez překážek, bez nenávisti a nepřátelství.

Ve stoje, při chůzi, vsedě
i v leže, kdykoliv člověk bdí,
takto by měl ustálit svou pozornost
- toto, říkají, je nebeský stav právě zde.

Nelpící na pouhých názorech,
čistý a s jasným viděním,
zproštěn žádosti smyslů
nevstoupí už do dalších zrození“